Teorie opírající se o myšlenku, že i lexikální rovina má podobně jako jiné jaz. roviny systémový charakter. Menší míru její systémovosti (danou složitostí a proměnlivostí lexika) reflektuje stěžejní, avšak dosti vágně vymezovaný pojem pole. Podle úhlu pohledu (avšak ne vždy zcela diferenčně) se hovoří o polích jazykových, slovních, lexikálních, onomaziologických, sémantických, ale též pojmových, věcných apod.; srov. ↗lexikální pole. Výchozím axiomem klasické t.p. je představa, že jednotky slovníku neexistují v jaz. (v jaz. povědomí) izolovaně, ale ve vztahu k množině významově blízkých jednotek, s nimiž tvoří vnitřně uspořádané celky – pole. Pole mohou např. jako plášť pokrývat určité pojmové či tematické komplexy (komplex příbuzenských vztahů, prostorových dimenzí, intelektuálních hodnot apod.), jsou jimi zvnějšku zadávána a zároveň je hranicemi významů svých jednotek jazykově strukturují. (V původním pojetí t.p. bylo pole chápáno jako mozaika pokrývající připojený pojmový blok bez mezer a přesahů.) Vnitřní členění takových polí se může lišit v různých jaz. (srov. něm. Haar × č. chlup, vlas; slk. ísť × č. jít, jet apod.; jako klasický příklad bývají též uváděny četné mezijazykové diference v členění barevného spektra), příp. i v jednotlivých vývojových etapách téhož jaz. (srov. stč. mozk × nč. morek, mozek). T.p. zdůraznila, že zkoumání významu jednotlivých lexikálních jednotek není možné bez reflexe celého lexikálního pole a jeho vnitřní strukturace, neboť význam jedné jednotky je vymezován vztahy k významům jednotek dalších. Také z historického hlediska není smysluplné zkoumat proměny významu jediné jednotky bez přihlédnutí k vývojovým restrukturalizacím celého pole. – Podle t.p. vytvářejí lexikální pole v slovníku (hierarchicky) uspořádanou strukturu, jež v sobě uzavírá obraz světa, zčásti determinovaný konkrétním jaz. (jaz. determinismus).

Základy zkoumání systémových vztahů v lexikální rovině položil už starověk (např. Dionysios Thrax), z novodobějších přístupů je třeba zmínit alespoň úvahy W. von Humboldta, vznik t.p. je však datován až 20. a 30. léty 20. stol. a spojen především se jmény něm. jazykovědců Triera a Porziga. (Pojem pole, konkrétně Bedeutungsfeld – významové pole, však zavádí do jazykovědy ✍Ipsen, 1924.) ✍Trier (1931) se zaměřil na zkoumání polí paradigmatických, ✍Porzig (1934) popsal i řadu elementárních syntagmatických polí skládajících se často jen ze dvou slov, přičemž si všímal jejich statistické přitažlivosti (např. pes – štěkat, strom – kácet), zkoumal sémantickou podmíněnost spojitelnosti slov apod. Klasická t.p. byla v mnoha ohledech kritizována (neobstála např. představa o mozaikovitém charakteru lexikálních polí, o ostrosti významových hranic jednotlivých jednotek i hranic celých polí, polemiku vyvolaly též některé deterministické aspekty t.p. aj.), na druhé straně se stala např. východiskem pro rozvoj ↗komponentové analýzy, přinesla řadu podnětů pro studium ↗kolokability, ↗kompatibility a ↗valence, pro zkoumání vývojových proměn slovní zásoby a pro bádání antropolingvistická a kognitivistická. T.p. (kriticky) rozpracovali např. Baumgärtner, Coseriu, Geckeller, Lutzeier, Ufimcevová, Weisgerber ad. V č. prostředí se jí zabýval např. romanista Ducháček a jeho žáci (typologie polí, komparatistické aspekty studia polí apod.), vývojovým změnám lexikálních polí se ve svých dílech věnoval zejm. Němec. K popisu jednotlivých lexikálních polí v č. slovní zásobě později přispěl např. ✍Brüggemann (1996), jeho monografie zpracovávající pole barev ve spis.č. a slk. obsahuje též bohatou bibliografii týkající se t.p.